Mohelnická radnice ztratila srdce…

Mohelnice - 11.listopadu 2016

Foto-machalek 

Foto (archív Martin Vaňourek):

Unikátní snímek z první poloviny osmdesátých let minulého století z tehdejšího náměstí Klementa Gottwalda v Mohelnici. Před mikrofonem stojí tehdejší předseda městského národního výboru Josef Kopřiva, po jeho pravé ruce (v pozadí) Rudolf Kratochvíl, pracovník kulturního střediska a před ním tajemník Městského národního výboru, Jaromír Machálek. (foto pochází z knihy Mohelnice v letech 1948 – 2018, další knihy o historii města, autora, o kterém Mohelnická demokracie tvrdí, že nikdy nic pro Mohelnici neudělal).

           Dějiny bezesporu tvoří lidé, kteří svými činy a kroky zanechávají historické stopy, kteréžto s odstupem času ukazují, jak naši předkové žili a tvořili svět kolem sebe. Každý z nás se méně či více zapíše do historie a zanechává odkaz pro ty, co přijdou po nás.

           Mohelnice svoji novodobou historii píše po roce 1947, kdy byl ukončen odsun původního německého obyvatelstva, a dějiny města jsme si začali psát sami. Už dnes můžeme říci, že za ty roky zde žily a pracovaly různé významné osobnosti, jen si kladu otázku, zda takto dovede hovořit naše radnice. Není tomu zase tak dávno, co se Mohelnická demokracie pustila do hodnocení občanů, co kdo pro město udělal. A právě na toto sdružení občanů, které uspělo ve volbách díky téměř sedmdesáti procentnímu nezájmu registrovaných voličů, se opět pustilo do pohrdání spoluobčanů.

          Před několika týdny zemřel Jaromír Machálek, pro řadu nových obyvatel města téměř neznámý člověk, ale pro dříve narozené a zajímající se občany, bývalý tajemník Městského národního výboru, který v tomto úřadu strávil šestadvacet let, což není rozhodně zanedbatelná doba. Pokud by někdo očekával, že si na radnici někdo vzpomene na tohoto člověka, pak musel být zklamán – radnice v okamžiku úmrtí tohoto muže nepochopitelně mlčela. Nepomohlo k zamyšlení ani doručené smuteční oznámení na sekretariát vedení města, takže u rakve během posledního rozloučení nepromluvil ani zástupce naší radnice, nebyla doručena ani kytice s černou stuhou. V jiných firmách, podnicích i úřadech si na své bývalé kolegy vzpomenou, naši volení politici však mají na takovou pietu zřejmě jiný úhel pohledu.

          Před Bohem a smrtí jsme si všichni rovni, zapomínat či přímo pohrdat lidmi je však trestuhodné. Mohelnická radnice v tomto momentu zcela ztratila nejen duši, ale i srdce…

Martin Vaňourek

 

« zpět